cz  de  en  pl 
Úvodní > O městě > Znak a prapor > Rešerše městského znaku

Rešerše městského znaku

V současnosti je městem Tanvaldem používán znak, který vznikl sloučením tanvaldského městského znaku a znaku města Šumburku po té, co se obě sídla v roce 1942 spojili do jedné aglomerace. Nový městský znak nebyl nikdy řádně konstituován a po více jak padesáti letech praktického užívání není jeho podoba stabilizována a stále trvá nejednotnost jeho zobrazování. Úkolem rešerše je provézt zkoumání o genezi znaku, vyhodnotit jej a vypracovat optimalizující rezultát.

O ZNAKU TANVALDU

Tanvald byl povýšeno na městečko (městys, Marktgemeinde) 13. března 1895. Po deseti letech, 7. června 1905, učinil císař František Josef I. rozhodnutí o povýšení Tanvaldu na město. 22. září téhož roku udělil městu znak (SokA Jablonec nad Nisou, AM Tanvald, Originál privilegia, 22. 9. 1905; SÚA Praha, Šlechtický archiv 43, karton 59). Znak lze popsat následujícím způsobem.

Ve stříbrném štítě tři přirozené jedle, rostoucí na zeleném třívrší. Na štítě stříbrná hradební koruna s pěti stínkami.

Udělený znak je znakem mluvícím, t. j. znakem, kde je ve shodě jméno a znak. Tanvald, resp. německy Tannwald, se odvozuje od pojmu pro jedlový les (der Tannenwald).

Zachovaný originál znakového privilegia obsahuje i barevné vyobrazení uděleného znaku. Dle něho je štít orámován bronzovou secesní kartuší. Ve smyslu heraldických pravidel není kartuš integrující součástí znaku. Jde o zbytný výtvarný prvek hojně používaný na přelomu 19. a 20. století malíři působícími při císařské a královské dvorské kanceláři ve Vídni a malujícími znaky do znakových privilegií. Uvedené výtvarné pojetí se ve své době uplatňovalo nejen v privilegiích pro města, ale i pro fyzické osoby. Zbytnost kartuše je dána faktem, že není nositelkou heraldické informace, a že se jejím zobrazením, či nezobrazením nemění význam znaku. Stručně řečeno - znak Tanvaldu zůstává znakem Tanvaldu ať je štít orámován, či nikoliv.

Totéž platí i pro vyobrazení hradební koruny. I když není nezbytně nutné ji zobrazovat vždy a za každých okolností, přesto ve shodě s privilegiem patří k úplnému tanvaldskému městskému znaku. Vynechání hradební koruny nelze hodnotit jako chybu, protože podobu znaku neurčuje koruna, ale znakové figury ve štítu.

Pro zobrazování znaku města Tanvald lze použít tři následující podoby, které jsou v souladu s heraldickými pravidly, zvyklostmi a uzancemi a proto jsou vždy správné a nenapadnutelné. 1. - prostý štít se znameními v souhlase s popisem ve stříbrném štítě tři přirozené jedle, rostoucí na zeleném třívrší. 2. - štít se znameními a hradební korunou na něm v souhlase s popisem ve stříbrném štítě tři přirozené jedle, rostoucí na zeleném třívrší, na štítě stříbrná hradební koruna s pěti stínkami. 3. - štít se znameními orámovaný ozdobnou kartuší a završený hradební korunou v souhlase s vyobrazením ve znakovém privilegiu z 22. září 1905.

O ZNAKU ŠUMBURKU

Podoba historického znaku města Tanvaldu se opírá o jednoznačnost aktu udělení. Tuto oporu však nelze nacházet u znaku města Šumburku. Počátky šumburského znaku nejsou zcela objasněny.

Povýšení Tanvaldu na město v roce 1905 mělo nepochybně ohlas v sousední obci Šumburk, která dosáhla povýšení na městys 29. července 1906. Na město byl Šumburk povýšen 7. dubna 1925 (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 379). Z příkladu Tanvaldu, ale i z jiných, je zřejmé, že povýšení na městys a také na město neznamenalo automatické udělení znaku. Za Rakousko-Uherska musel být dle platného právního řádu zachován úřední postup a o udělení znaku se muselo písemně žádat. Náklady spojené s vyhotovením privilegia a akt udělení sám byly otaxovány a státem následně vyúčtovány. Účet byl uhrazen žadatelem. Poměrně vysoká částka odradila mnoho obcí od usilování o udělení městského znaku. I za tzv. 1. republiky bylo povolováno užívání znaků na základě řádně podané žádosti ministerstvu vnitra.

Okolnosti vzniku šumburského městského znaku nejsou zcela objasněny a jsou interpretovány různě. Podle šumburské kroniky získala obec znak údajně společně s povýšením na městys v roce 1906 (Ruda, V. a kol., Znaky severočeských měst, Most 1970, s. 111). Tuto zprávu nelze přijmout bez výhrad. Listina povyšující Šumburk na městys o udělení znaku nemluví (dle sdělení Mgr. Jana Kašpara, SOkA Jablonec nad Nisou). Zprávu uvedenou v literatuře lze pravděpodobně hodnotit jako chybnou interpretaci kronikářského záznamu. Vznik šumburského znaku je také spojován s povýšením městyse na město v roce 1925 (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 379). Povědomost o znaku z té či oné doby neexistuje, resp. historikům se dosud nepodařilo nalézt nezpochybnitelný doklad o něm.

V jedné zprávě tanvaldského kronikáře z roku 1948 je činěna zmínka, že v Šumburku byl v minulosti městský znak "občas" užíván a měl podobu modrého štítu, ve kterém zlaté slunce vychází za dvěma zelenými vršky (viz také níže). Tato podoba šumburského znaku je však v rozporu s podobou uváděnou v prostředí německých vystěhovalců po roce 1945.

V roce 1986 vydal ve Schwäbisch Gmünd v Německu krajanský spolek bývalých obyvatel Jablonecka knihu Gablonz an der Neisse, Stadt, Bezirk und Landkreis in Nordböhmen (Sudetenland). Jednotlivé kapitoly od různých autorů jsou věnovány vždy jedné obci, či městu. Každá stať je v záhlaví doplněna černobílou pérovkou znaku, či pečeti. V záhlaví pojednání o Šumburku (Schumburg an der Desse) je znak, v jehož štítě je ruina věže snad na návrší (zde keře?, stromy? a střechy domů?). Kresebný projev je nutné hodnotit jako laický a autor zcela určitě neměl o heraldice povědomost. S ohledem na podobu šumburského znaku, jak ji známe dnes, je to překvapující zjištění. Překvapivost spočívá ve výrazné odlišnosti obou znaků. Nabízí se dvojí výklad tohoto rozporu.

1. - znak s ruinou věže je původně neoficiálně užívaný šumburský znak, jehož podoba však již nebyla známa dosídlencům v roce 1945, ale je nadále tradována v Německu. 2. - znak s ruinou věže byl vymyšlen vysídlenci až po roce 1945 a proto jeho podoba nemohla být v Tanvaldu v roce 1945 známa. Dle vlastní zkušenosti vím, že ve vysídleneckých komunitách v Německu nebyla vždy zachována korektní povědomost o neoficiálních znacích obcí (např. Jílové u Děčína). Jejich interpretace byla poplatná míře zachování paměti, znalosti heraldiky a nakonec také výtvarné způsobilosti tvůrce.

O ZNAKU TANVALDU PO ROCE 1945

Ke spojení Tanvaldu a Šumburka do jednoho města došlo 1. října 1942. Sloučení se ukázalo být obecně prospěšné a tak plénum místního národního výboru 20. prosince 1945 znovu o sloučení rozhodlo. V té době se rozhodlo také o vytvoření nového městského znaku v takové podobě, že historický znak Tanvaldu byl doplněn o zlaté vycházející slunce ze znaku Šumburka. Odborná literatura přináší o vzniku nového městského znaku informace nestejných kvalit, které jsou mimo jiné způsobeny chybnou nebo nepřesnou interpretací zachovaných materiálů (MÚ Tanvald, složka dokumentů k městskému znaku).

26. března 1946 učinil Národní výbor v Tanvaldu dotaz na Archiv ministerstva vnitra v Praze jak postupovat, aby bylo docíleno povolení užívání nového znaku pro sloučená města Tanvald a Šumburk. Z odpovědi Dr. O. Borovičky, správce archivu ministerstva vnitra, z 30. dubna 1946 vyplývá, že žádost národního výboru musí být podána podle platného zákona na ministerstvo vnitra a doplněna stanovenými náležitostmi. Zejména autentickým zněním udělovacích diplomů na znak a vyobrazeními znaků Tanvaldu a Šumburku a to buď v originále, nebo ověřeném opise. Správce archivu doporučuje projednat návrh znaku s referentem archivu ještě před podáním žádosti na ministerstvo vnitra.

Rada národního výboru stála před problémem jak doložit existenci šumburského znaku privilegiem (diplomem), když nic takového neexistovalo. Zdá se, že nemohla doložit ani delší tradici v užívání. Přesto usilovala o shromáždění všech potřebných podkladů. Jak vyplývá ze zápisu jednání rady, tak jí byly někdy v květnu roku 1946 předloženy "znaky města Tanvaldu nový a starý". Bylo potřebné vytvořit tři kopie od každého. 1. července 1946 byl dopisem osloven František Wagner z firmy Zimmerman v Jablonci nad Nisou a požádán o "vypracování přesného nákresu znaku města Tanvaldu podle přiložených předloh….ve trojím provedení". Wagner z nějakého důvodů práci neprovedl a tak 15. srpna 1946 rozhodl předseda národního výboru Kolman vše odložit. Zdá se, že to bylo pro existenci nového tanvaldského znaku rozhodnutí osudné. Následující doba se ukázala být pro konstituování nového městského znaku nepříznivá.

30. listopadu 1947 přišel národnímu výboru dopis Františka Zvolského z Brna, kterým žádá Městský národní výbor v Tanvaldu o informaci o městském znaku pro "přehled znaků všech československých měst a městysů" (František Zvolský, Znaky českých měst, sešit 1 - 4, Praha 1948 - 1949, nedokončeno). 16. ledna 1948 mu předseda národního výboru sděluje, že Tanvald dosud nemá archivem ministerstva vnitra v Praze nový znak schválený.

Zvolský 8. 2. 1948 také kontaktoval nejmenovaného městského kronikáře. Vyplývá to z kronikářovy odpovědi z 13. února 1948, kterou Zvolskému sděluje, že ke sloučení Tanvaldu a Šumburku došlo již v roce 1942, "kteréž sloučení navrhl [v roce 1945] revoluční národní výbor…..a návrh ten jest ve schvalovacím řízení" [není zřejmé, zda se tato věta netýká sloučení znaků]. O šumburském znaku píše, že nebyl "úředně stanovený a schválený" a doplňuje "Užíval [míněn Šumburk] však občas, ježto město leží na straně obrácené k západu, jako znak dva pahorky mezi kterými vychází slunce. Slunce vychází ze šumburské strany". K podobě nového znaku píše: "Znak města Tanvaldu vzhledem ke sloučení dojde změny té, že k dřívějšímu znaku tří jedlí (zelených s hnědým kmenem) na třech zelených pahorcích, přibude nyní za prostředním pahorkem vycházející slunce s vějířovitými paprsky (zlatými)" Nakonec zmiňuje, že 23. března 1946 byl žádán archiv ministerstva vnitra o schválení znaku. Tato informace však nebyla korektní, protože archiv ministerstva vnitra byl pouze konzultantem a radil jak má být podána žádost. Škoda jen, že tanvaldský kronikář neuvedl více k délce šumburské znakové tradice. Z pojmu "užíval občas" nelze dovodit jak dlouhá byla ona občasnost a zda se dá mluvit o tradici.

Snaha o schválení znaku pokračovala 19. května 1948 zadáním vypracování kopií městského znaku tanvaldskému poštovnímu úředníkovi Miroslavovi Lábovi. Není tedy pravdou, že Láb byl autorem návrhu městského znaku, jak píše Vladimír Ruda (Znaky severočeských měst, Most 1970, s. 111). Návrhy existovaly už v roce 1946. Že se ani Lábovi nepodařilo vytvořit potřebné kopie vyplývá z dopisu technického referenta Oty Matěchy z 9. prosince 1951, kterým u Lába urguje národním výborem objednanou práci slovy: "v roce 1947 byl Ti zapůjčen barvený znak města Tanvaldu, který jsi hodlal rozmnožit a vybarvit. Bohužel nedostali jsme od Tebe ani původní originál znak zpět". Láb, který již v té době bydlel v Liberci odpověděl: "Barevný znak města Tanvaldu, který měl být v několika kopiích poslán ministerstvu vnitra ke schválení, jsem ještě za svém přítomnosti v Tanvaldu odevzdal na MNV. Bylo to v době, kdy mělo být uděleno čestné občanství s. pres. republiky Klementu Gottwaldovi, kdy jsem zároveň dělal pozdravnou adresu. Poněvadž sešlo z odevzdání pozdravné adresy i z toho, aby byl původní německý znak Tanvaldu schválen, nedokončil jsem zhotovení kopií". 

Jak je patrné nakonec snahy Národního výboru v Tanvaldu o schválení nového znaku definitivně ukončily důvody ideové. Zamýšlený společný tanvaldsko-šumburský znak byl městem i tak užíván, jak dokládá jeho několikanásobné zobrazení vně i uvnitř budovy radnice. K jeho řádnému konstituování nedošlo ani po roce 1968, kdy schvalování městských znaků bylo v kompetenci ministerstva vnitra a při něm existovala fungující heraldická komise. Nový znak Tanvaldu se nepodařilo schválit dodnes.

SHRNUTÍ

V tanvaldsko-šumburské komunální heraldice stojí na pevných základech oficiálního udělení v roce 1905 znak Tanvaldu. Okolnosti vzniku znaku Šumburku jsou nejasné a zřejmě již takové zůstanou. Jedinou jistotou je, že první doložitelná zmínka o něm je z roku 1946 s potvrzením časově nespecifikované předchozí tradice. Zdá se být pravděpodobné, že jeho tradice byla zahájena nedlouho před tím.

Komunální heraldika zná dvě kategorie oficiálních znaků. První z nich zahrnuje znaky udělené (dříve panovníkem, císařským palatinem, nyní předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ap.) a k užívání schválené (např. dříve ministerstvem vnitra). Ve druhé jsou znaky tzv. vydržené. Vydržeností je myšleno tak dlouhé užívání městského znaku, že znak je chápan jako tradiční a jeho existence je rovna znaku udělenému, či schválenému. Není nijak stanovena časová hranice, která by říkala kdy znak ještě není vydržený a kdy už vydržený je. Obvykle v okamžiku, kdy odborná literatura začne znak uvádět ve znakových kompendiích bez odsudků, je již vnímán jako vydržený.

V roce 1970 v publikaci Znaky severočeských měst byla sice učiněna zmínka o podobě sloučeného tanvaldsko-šumburského znaku, ale doplnění poznámkou o neudělení byl znak zařazen mezi neoficiální a také nebyl uveden na znakových tabulích v příloze (znak Šumburku vyobrazen byl). Teprve v roce 1985 v publikaci Jiřího Čarka Městské znaky v českých zemích, je spojený tanvaldsko-šumburský znak popsán pod vlastní hlavičkou a doplněn vyobrazením na znakové tabuli v příloze. Tím byl nový znak Tanvaldu uznán za oficiální de facto. 

Jako oficiální je chápán i současnou vrcholnou institucí v oblasti komunální heraldiky a v udělování nových obecních znaků, Podvýborem pro heraldiku Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Podvýbor znak akceptuje a zahrnuje ho do komparace při schvalování a udělování nových městských a obecních znaků. Tím je zaručeno, že nikdy nemůže být udělen jinému městu či obci znak daný shodným popisem. Z toho vyplývá, že město Tanvald může uvedený znak užívat i bez oficiálního udělení bez překážek.

O PODOBĚ A TINKTURÁCH SOUČASNÉHO ZNAKU MĚSTA TANVALDU

Nový znak Tanvaldu z roku 1945 vznikl tak, že do stávajícího tanvaldského znaku z roku 1905 bylo vloženo vycházející zlaté slunce ze znaku šumburského. Byla převzata i stříbrná hradební koruna a bronzová kartuš tvořící rámec štítu. O závaznosti zobrazovaní těchto doplnění platí totéž, co již bylo jednou řečeno v pasáži věnované znaku Tanvaldu v úvodu rešerše.

Paprsky slunce byly v roce 1945 navrženy jako dvojité úzké linie mizící v okrajích štítu. Tento způsob ztvárnění slunce, i když není zcela poplatný tradičnímu heraldickému pojetí, je přijatelný a v daném případě dokonce asi jedině možný s ohledem na znamení tří jedlí vykrývajících většinu plochy štítu. Výtvarné pojetí Stanislava Valáška, ilustrátora publikace Jiřího Čarka Městské znaky v českých zemích z roku 1985, neodpovídá původnímu záměru navrhovatele. Silnými zlatými segmenty naznačujícími paprsky vytvořil znak výtvarně nehezký a uživatelem obtížně přijatelný. Stanislav Valášek totiž byl sice výtvarníkem, ale nikoliv heraldikem. Místo vlastní kreace na uvedené téma by bývalo stačilo přidržet se předlohy dle kresby znaku Šumburku od Václava Zajíčka v publikaci Znaky severočeských měst z roku 1970 (viz).

Praktické užití nového tanvaldského znaku ukazuje rozkolísanost v náhledu na barevnost štítu. Na jedné straně je štít stříbrný a na druhé modrý. První z nich je poplatný tinktuře štítu původního znaku Tanvaldu z roku 1905. Druhý naopak je inspirován barvou štítu znaku Šumburka. V rozhodování zda má ta či ona tinktura pokrývat štít mohlo sehrávat svou roli také respektování základního heraldického pravidla "o barvě a kovu". To říká, že nelze položit "kovovou", čili zlatou nebo stříbrnou figuru na "kovové" pole, stejně jako nelze položit "barevnou", čili červenou, černou, modrou a zelenou figuru na "barevné" pole. Lze pouze položit "kov" na "barvu", resp. naopak. Existují však výjimky. Jedna z nich říká, že na "kov" i na "barvu" lze položit jakoukoliv přirozeně zbarvenou figuru. Přirozeně zbarvená figura je ta, která odpovídá skutečné autentické (přírodní, přirozené) barevnosti.

Původní návrh počítal se "zlatým" sluncem ve stříbrném poli a je to tak uvedeno i v odborné literatuře. Konzultoval jsem podobu tanvaldského znaku s renomovaným heraldikem Jiřím Loudou z Olomouce. Ten shodou okolností žádal 7. listopadu 1951 Národní výbor v Tanvaldu o poslání podoby městského znaku. 9. prosince 1951 byla datována odpověď s kresbou znaku a jeho popisem. Kresba je totožná s kopiemi, které jsou i nyní k dispozici na městském úřadě, a které nejspíše odpovídají původnímu návrhu z roku 1945. Popis byl v dopise uveden v následujícím znění: "Koruna stříbrná a kartuš bronzová. Vršky jsou zelené, jedle přirozené barvy, slunce a paprsky zlaté. Štít stříbrná bronz". Přes některé nepřesnosti v heraldickém popisu je z autentické zprávy zřejmá zamýšlená barevnost znaku.

Na dotaz, zda užití tinktur v tanvaldském znaku není v rozporu s heraldickými pravidly, mi Jiří Louda odpověděl (dopis z 6. ledna 2000), že nikoliv, pokud znak bude mít následující popis: "ve stříbrném štítu tři jedle vyrůstající ze třech pahorků, vše v záři vycházejícího slunce s paprsky, vše přirozené barvy". I když dle mého soudu není nezbytně nutné uvádět termín "v záři vycházejícího slunce", ale prostě "a za nimi vycházející slunce", je Loudou stanovený popis velice elegantním, heraldickým pravidlům odpovídajícím řešením problému barevnosti znaku. Protože stanovený popis umožňuje uvedené a již užívané barevné provedení tanvaldského městského znaku, je pro budoucí nezpochybnitelnou existenci velice důležitý. 

Jiří Louda ještě dodal: "Dělat pozadí (štít) modrý by nebylo dobré, zelená s modrou nevypadají dobře". Přes limitující platnost tohoto tvrzení, lze jen souhlasit. Určení barvy slunce jako přirozené má do jisté míry anekdotický přídech, protože nikdo z lidí nedokáže říci jakou barvu přirozené slunce má. Neexistuje obecný termín "sluneční barva". Heraldika zná pouze zlatou a jejím přípustným ekvivalentem je žlutá. Ty budou užity i v tanvaldském znaku pro obarvení slunečního kotouče a paprsků.

ZÁVĚR

Na základě výsledků této rešerše lze stanovit definitivní podobu znaku města Tanvaldu, která bude dána následujícím popisem: 

Ve stříbrném štítě tři jedle rostoucí na třívrší a za ním vychází slunce s paprsky, vše přirozené.

Město Tanvald je svrchovaným uživatelem a majitelem tohoto znaku na základě tzv. vydržení. Znak je nenapadnutelný, nezcizitelný a požívá právní ochrany.

Pro stanovení pravidel užívání městského znaku doporučuji vydat městskou vyhlášku, ve které bude stanovena podoba znaku a určeno kdo, kdy, kde, jak a za jakých podmínek může tento symbol města užívat. 

POST SCRIPTUM O MĚSTSKÉM PRAPORU

Ke kompletní řadě městských symbolů patří i městský prapor. Stejně jako pro znak je i pro prapor důležité oficiální schválení a udělení. I zde, stejně jako u znaků platí princip, že nelze schválit a udělit prapor již udělený, či shodný s praporem tzv. historickým (např. Staré Město Pražské). Díky zákonu "O obcích" z roku 1990, který umožňuje každé obci bez rozdílu zvolit si své symboly, vzniklo za posledních deset let více jak tisíc dvě stě nových znaků a praporů. Při požadavku odlišnosti byly brzy vyčerpány všechny možnosti barevných kombinací praporů tvořených dvěma pruhy ať vodorovnými, či svislými. Přesto je při použití dvou pruhů možné dosáhnout odlišnosti.

V Tanvaldu je užíván symbol, který městským praporem nazvat nelze. Je tvořen nikoliv "vodorovně" v poměru šířky k délce 2 : 3, jak je konsensuálně určeno. Jeho pojetí je dáno praktickým užitím, kterým je pověšení na příčné ráhno. Pro tento typ vlajky je používán termín "korouhev". Uvedená "korouhev" je tvořena dvěma svislými pruhy v barvách zelené a žluté a uprostřed leží městský znak. I když může město tento typ symbolu užívat bez překážek i nadále, přesto nejde o plnohodnotný prapor ve smyslu platných norem.

I kdyby byla "korouhev" převedena na běžný a všem zvyklostem odpovídající prapor, jehož list by tvořily dva pruhy zelený a žlutý - vodorovný nebo svislý - je neschválitelný a neudělitelný tím, že uprostřed leží znak města ve štítu. Takové prapory jsou podvýborem pro heraldiku striktně odmítány. To i přesto, že existují historické prapory tvořené shodně (např. Jablonec nad Nisou, Liberec atd.). Odmítnutí je zdůvodněno, že prapory mají být tvořeny prostředky vexilologickými a nikoliv heraldickými. Odmítá se položení jednoho symbolu města (znak) na druhý (prapor) s odůvodněním, že se prapor stává podkladem pro symbol jiné kategorie.

Při odstranění znaku zbývají pouhé dva pruhy v barvě zelené a žluté, které jsou také neschválitelné, protože takové prapory již byly nepochybně uděleny. Je však možné vytvořit prapor jiným způsobem za použití jak stávajících barev, tak i barevné kombinace zelená-bílá, či zelená-žlutá-bílá. Vexilologická pravidla nakonec umožňují vytvořit i prapor, kde by se uplatnily figury ze znaku. 
 

Stanislav Kasík

Roudnice nad Labem, 6. února 2000